Jak to celé začalo?
Jak jsem psala v předchozím příspěvku. Rozhodli jsme se s manželem adoptovat miminko. Žádost o adopci je podaná a teď čekáme, až se nám ozvou z MHMP a my se budeme moci objednat na psychologické testy a zarezervovat si místo v jarním přípravném kurzu... Kde to ale všechno začalo?
Už od začátku vztahu jsme s manželem věděli, že chceme rodinu. Po roce chození jsme spolu začali bydlet a po dalším půl roce jsme se rozhodli, že není nač čekat. Že to může trvat i rok, než se to povede... tak místo jednoho roku jsme čekali roky 4 než nám došla trpělivost a zašli jsme na vyšetření, zda je všechno tak, jak má. A světe div se, jsme oba zdraví jak řípy.
Nastoupila jsem tedy do procesu zvaný Hormonální stimulace - to znamená, že v první fázi cyklu berete prášky, aby narostlo co nejvíce folikulů (nic příjemného), pak dostanete injekci, aby proběhla ovulace a neměli jste z toho cysty. A na závěr berete léky, aby se to hypotetický mimi udrželo. Po určité době si uděláte test a když vyjde negativní, přestanete prášky brát a dostaví se menstruace, a nebo vyjde pozitivně a prášky berete celý první trimestr. Situaci s pozitivním testem jsem nezažila, takže nevím, zda je opravdu nutné brát je celý trimestr, nebo se pak dají vysadit.
Půl roku této "léčby" se nic nedělo, a tak jsem byla přesměrována do Centra asistované reprodukce (CAR), protože to všem doktorům přišlo zvláštní, že za 5 let ani jeden pozitivní test.
Pak přišla pandemie a CAR uzavřeli dřív, než jsem tam stihla jít na první termín. A musím se přiznat, že v tu chvíli se mi dost ulevilo. A bylo to jisté znamení, že to není ta správná cesta pro mě. I rok předtím jsem všude říkala, že do umělého oplodnění bych nikdy nešla, že mi to nepřijde správný. No. Nouzový stav skončil a já se do CARu objednala znovu.
Jak to v CARu probíhalo, co všechno jsem podstoupila a jak to na mě celé působilo vám napíšu v dalším příspěvku.
Není to lehké to psát, bylo to jedno z nejtěžších období v mém životě. Máte pocity, o kterých se nikde nemluví a s lidmi, co to nikdy nezažili, to nemůžete pořádně sdílet...
Proto jestli tento článek čte někdo, kdo si tím nyní prochází, držím vám palce, posílám nekonečně pozitivní energie a budu ráda, když mi napíšete do zpráv na Instagramu nebo na email: teloaduse.blog@gmail.com
Nejste na to sami 😊
Vaše Týna❤
Už od začátku vztahu jsme s manželem věděli, že chceme rodinu. Po roce chození jsme spolu začali bydlet a po dalším půl roce jsme se rozhodli, že není nač čekat. Že to může trvat i rok, než se to povede... tak místo jednoho roku jsme čekali roky 4 než nám došla trpělivost a zašli jsme na vyšetření, zda je všechno tak, jak má. A světe div se, jsme oba zdraví jak řípy.
Nastoupila jsem tedy do procesu zvaný Hormonální stimulace - to znamená, že v první fázi cyklu berete prášky, aby narostlo co nejvíce folikulů (nic příjemného), pak dostanete injekci, aby proběhla ovulace a neměli jste z toho cysty. A na závěr berete léky, aby se to hypotetický mimi udrželo. Po určité době si uděláte test a když vyjde negativní, přestanete prášky brát a dostaví se menstruace, a nebo vyjde pozitivně a prášky berete celý první trimestr. Situaci s pozitivním testem jsem nezažila, takže nevím, zda je opravdu nutné brát je celý trimestr, nebo se pak dají vysadit.
Půl roku této "léčby" se nic nedělo, a tak jsem byla přesměrována do Centra asistované reprodukce (CAR), protože to všem doktorům přišlo zvláštní, že za 5 let ani jeden pozitivní test.
Pak přišla pandemie a CAR uzavřeli dřív, než jsem tam stihla jít na první termín. A musím se přiznat, že v tu chvíli se mi dost ulevilo. A bylo to jisté znamení, že to není ta správná cesta pro mě. I rok předtím jsem všude říkala, že do umělého oplodnění bych nikdy nešla, že mi to nepřijde správný. No. Nouzový stav skončil a já se do CARu objednala znovu.
Jak to v CARu probíhalo, co všechno jsem podstoupila a jak to na mě celé působilo vám napíšu v dalším příspěvku.
Není to lehké to psát, bylo to jedno z nejtěžších období v mém životě. Máte pocity, o kterých se nikde nemluví a s lidmi, co to nikdy nezažili, to nemůžete pořádně sdílet...
Proto jestli tento článek čte někdo, kdo si tím nyní prochází, držím vám palce, posílám nekonečně pozitivní energie a budu ráda, když mi napíšete do zpráv na Instagramu nebo na email: teloaduse.blog@gmail.com
Nejste na to sami 😊
Vaše Týna❤
Komentáře
Okomentovat