Všichni stojíme v jedné frontě...

Právě jsem přijela domů. Byla jsem se projet na kole a bylo to krásně osvobozující. Myšlenky mi létaly hlavou a mě napadlo, že doopravdy netušíme, kolik času nám na světě zbývá.

Nejspíš mě to napadlo kvůli tomu, že nám v pondělí náhle umřelo morčátko a já neměla moc šancí se s ní rozloučit. Zpětně mi samozřejmě běhá hlavou, že jsem si jí chovala málo, protože jsem třeba zrovna neměla čas, a že jsem jí málo nechávala běhat jen tak po pokoji, což milovala. Ale... ale nakonec jsem si tyto myšlenky zakázala.

Plyne mi z toho ale nějaké poučení. A to, že když něco chci dělat, nemám to odkládat. Když chci někomu něco říct, mám to udělat hned. Nemám ztrácet čas věcmi, které mě nebaví a nenaplňují. Život máme jen jeden. Všichni na planetě stojíme frontu, která má jistý konec...ale nikdo z nás neví, kde v té frontě stojíme.... Kolik času nám zbývá...

Budeš nám chybět Lili, byla jsi skvělá...