Tělo a duše...

Ahoj všem! Rok. Dnes je to přesně rok, co jsme naše děti poprvé viděli a drželi. Tento den vnímám jako ten, kdy jsem se stala mámou. Vzpomínka na něj a celkově na to období ve mně vyvolává spoustu pocitů. Vybavuje se mi ta neuvěřitelná nervozita z toho celého procesu a změny, ale také ta nesmírná natěšenost, až budu mít ty dva broučky doma. Zpětně mi přijde neuvěřitelné, jak to bylo rychlé a zároveň tak přirozené.  Procházím si znovu fotky, které pořídila naše úžasná teta Léňa při prvním setkání a nejde nebrečet dojetím. Stejně jako na těch fotkách. Přijde mi legrační, že Týna na těch fotkách VŮBEC netušila, jaké to bude, na jakou horskou dráhu právě nasedla a že se život už nikdy nezastaví, ani na vydechnutí 😁😁😁 I rok poté jsem stále vděčná biologické matce našich dětí za to, jak úžasné děti můžu díky ní mít. Rodiče, co si procesem adopce neprochází, to často nechápou, ale je to tak. Kdybychom si tím vším neprošli, taky bych té vděčnosti nerozuměla. Emmí, Páťo, děkuju, že můžu ...